V pátek vykopává opět domácí tým a tak nedočkavě přešlapuji pod scénou. Ve FOX TERRITORY se mi dostává ryze instrumentální metalcoreová hudba, která si svoji instrumentální polohu jen stěží živě obhajuje. Neproudí to ani trochu tak jako INTERVALS, nejsou tu nápady jako v PLINI, ani sehranost a chemie ANIMALS AS LEADERS. Chybí energie. Nejisté vystoupení, při kterém padají trsátka na zem, tak naprosto do země zadupává druhá kapela, kterou jsou CATASTROFY. V tomto ohledu přiznávám výsledek ČR : SR - 0:1.

Už nástup kapely budí dojem toho, že se něco bude dít. Slováci na scénu nabíhají po jednom, za nezanedbatelného vřískotu pod scénou. Tady snad byli všichni Slováci, co přijeli na Brutal Assault. Po tématicky zbojnickém intru následuje poctivá thrashmetalová tancovačka. Tahle banda smradlavých sympošů se s tím nesere. CATASTROFY do lidí házej pivka a publikum je odměňuje velmi často se točícím circle pitem. Na pokraji scény spokojeně přešlapuje i principál Tomáš, který vydržel i více než několik vteřin, což může být pro kluky vyznamenání. Areálem znění největší hitovky poslední fošny, včetně klipovky „Bastardi spoločnosti“. Tahle po ránu skvěle rozjetá thrash párty končí větou „dejte šanci i těm, co tu přijdou po nás“. Sebejistý, řiťnakopávající set.

JACK THE STRIPPER jsou vlastně jediní vlajkonoši math-metalové zběsilosti na festivalu. Mají sice méně publika, než dohrajivší Slovačiska, ale nic jim to neubírá v tom, že předvádí ještě o level dravější a živelnější set. Po této výborné chaotické drtičce jdu snídat, takže oželím domácí grinders JIG-AI a vracím se na francouzské brutal/ deathmetalové KRONOS, kteří v rámci žánru předkládají skvěle řemeslně opracovaný set.

Nástup BURY TOMORROW mi připomíná fórky o veganech, kteří už pět minut nikomu neřekli, že jsou vegani. BURY TOMORROW v prvních větách upozorňují na to, že jsou křesťané. No dobře, ale jsem tu dnes kvůli hudbě, ne kvůli vysvěcení scény, takže jak vám to kluci hraje? V rámci metalcore scény průměr s melodickými vokály, otevírajícími cestu ke spodničkám přítomných dívek. Takových kapel je hodně a většinou mi k srdci nepřirostly, ačkoliv show jistou energii nepopiratelně má.

To IRON REAGAN jdou do toho mažňácky, po hlavě a bez cavyků. Šampónský metalcore a pach mýdla nahrazuje tři dny nemytý hnilobný pach potu a bláta jejich fanoušků, který jde cítit i ve fotokoridoru. Jednoduchá hoblovačka, která hned v úvodu dává klasiku „A Skull Full of Maggots“ od CANNIBAL CORPSE. Hřívy lítají a je to paráda, energická vysokooktanová thrashová jízda, říznutá nejen metalem, ale i hardcore, punkem a kdovíčím ještě.
Zvláštne, ja som mal pocit, že všetky tie skladby poznám od S.O.D.; a navyše mali IRON REAGAN premotivovaného zvukára - aj prílišná hlasitosť môže škodiť. Dosť veľké sklamanie.

Následně Tomáš Fiala ohlašuje změnu programu, neboť GRAVE se zpozdilo letadlo. Monotónní hlukovou ozdravovnu zvanou BLUES FOR THE REDSUN díky této rošádě zabily hned čtyři věci. Nervozita, velké pódium, zvuk a světlo. Už při prvních osamocených tónech, kterými začíná jejich set, je cítit nejistota, každý tón je roztřesený a má zcela jinou dynamiku, není to jen vidět, ale i slyšet. Přítmí stanu by jim rozhodně slušelo víc. Ačkoliv mlhostroje jedou na plné obrátky, jejich apokalyptická náladovost se nedostavuje. Na velké scéně ani jejich slité plochy heavy/ doomového inferna nevyznívají tak drtivě, jako v klubech a mě je upřímně líto, že to musím napsat, protože jsem se na kluky těšil moc. Škoda. Perlička zezadu, po jejich setu se z hlavního zvukařského stanu po celé scéně ozve velmi hlasité „Uff!“ … no mohlo by to být klidně i „woow“, být to ve stanu, o tom jsem přesvědčen.

A je tu nejvysmátější metal celého festivalu. VOIVOD si svůj koncert užili více, než jakákoliv o generaci mladší kapela. Házeli úsměvy na každou stranu, do toho hoblovali parádně poskládaný smrtící set, který začínal „Ripping Headaches“ a pokračoval hitovkami „Killing Technology“ a končil nesmrtelnou „Voivod“.

Na hlavních scénách se vyplatilo vydržet navzdory tomu, že na té vzdálené svůj set odpálili GRAVE. Stejně tam bylo tolik lidí, že se ke scéně nešlo dostat. TEXTURES přišli se setem téměř bezchybně postaveným. Začíná se z deset let staré klasiky „Drawing Circles“, následuje samozřejmě i připomenutí nového alba s „New Horizons“. Daniel už se stal sebejistou a neoddělitelnou součástí kapely, v sestavě však vidím jednoho nového člena a tím je Robin Zielhorst, kterého můžete znát například z EXIVIOUS, a toho je opravdu zábavné pozorovat. Hlavně v tom, jak tenhle progresivně laděný introvert přehrává všechny ty zlé metalové pózy.

A pak se jde na černého koně festivalu. NOD NOD svoji pozici jen potvrzují. Verča svým hlasem hladí i fackuje a za ní instrumentální skvadra, která otevřela stavidla rašelinovému moři. Přehrává se většina materiálu z aktuální desky a já přímo levituji spokojeností. Na chvilku mě napadne, že bych zašel na SEPTICFLESH, ale vzápětí je myšlenka zapuzena. Z jednoho z nejlepších koncertů tohoto festivalu se prostě neodchází.

Na hlavní scénu se dostávám až na RAISED FIST. Tyto hardcoreové Švédy mám z desek rád, ale u toho, co se děje na hlavní scéně, mi zůstává rozum stát. Z mramoru vysekaní kluci dovádí na scéně a před nimi se odehrává to nejzbytečnější, co si hardcoreová kapela může odpoledne přivést na podobný festival – show, kterou obstarávají ohnivá a kouřová děla. Sakra, hardcoreový koncert má být přece postaven na jiných základech, než je zábavná pyrotechnika. Korunu tomu nasazuje projev, ve kterém se zmiňuje, abychom byli na tu naši Zemi hodní, šetřili zdroje a následně se tyto zdroje foukaj do vzduchu. Strop hardcoreového pokrytectví.

To OBITUARY nepotřebovali ani sirku k tomu, aby zažehli peklo. Na počátku riffy, které se v mládí povinně musel učit každý death metalista – „Redneck Stomp“, následně „Centuries of Lies“ i vyloženě oldschoolové pecky,jako „Intoxicated“. Koncert parádně plyne a mě neskutečně baví sledovat Trevora Perese, který trochu pohubl a jeho obličej vypadá jakoby bez masa. Mám pocit, že přede mnou stojí vlasatá smrtka s kytarou, která neustále koulí očima. Jediné, na co tak mohu remcat, je absence „The End Complete“ v playlistu a značně rušivé salvy z pekelných varhan uprostřed Octagonu, které spouštěly vždy po sedmé hodině rachot pro masochisty, kterým nedokázaly protrhnout ušní bubínky konvenční kapely. YEAR OF NO LIGHT jsem viděl už několikrát a jdu se jen přesvědčit, že nebudou lepší než NOD NOD. Nejsou.
„Redneck Stomp“ je z comebackového albumu z roku 2005, takže to zrejme bola škola pre veľmi mladých death metalistov (pozn. autora: však jsem taky ještě mladý chlapec, Rudi:-)). V každom prípade to bol parádny koncert. Tisíce ľudí, skvelý zvuk, jeden hit za druhým - dokonalá oslava Kultúry Smrti.

Švýcarští CORONER jsou klasikou, která mě vlastně dost míjela. Na jejich set tak nahlížím ne pohledem nostalgického fanouška, ale pohledem člověka, který prochází a čeká na to, že ho dění na scéně zaujme. A tady musím říci, že jsem vydržel si patnáct minut a šel dál. Fajn sóla, zajímavě zahraná basa a trochu zvláštní chemický zvuky z klapek. Ale to je málo a ani protitrampovská rétorika mě nezadrží popojít k jídelním stánkům, když navíc v žaludku kručí.

Vracím se až na SATYRICON. Ti přehrávají celé album „Nemesis Divina“, neboť letos slaví dvacetileté výročí. Pokud byli MINSTRY před pár lety poněkud mdlí a letos se pochlapili, ze SATYRICON mám zcela opačný pocit. A to nejen po stránce toho, jaká energie se ze scény valí, mám dost často pocit, že na scéně něco neladí. Satyr se zbytečně při mluvení dostává do křížku s publikem, kterému vysvětluje, že „když on mluví, ostatní nemluví“ a podobně. V některých chvílích mám pocit, že koncertu prostě spadl řetěz. Když například hrají „Transcendental Requiem Of Slaves“, mnoho lidí kolem mě zívá. Silnější atmosférou tak zazářila snad jen „Mother North“, jinak se set utápěl v takové polovičaté akurátní atmosféře, které chybělo nějaké to charisma. Scéna byla osvícená po většinu doby zadními světly, takže i opticky šlo spíše o nepříliš atraktivní stínohru.
Súhlas, odohrať celý album na festivale nebol v prípade SATYRICON najlepší nápad. Čaká nás podobne rozpačitý koncert aj o rok s EMPEROR? Nemyslím si. Satyr a jeho banda majú na viac,nostalgia za 90. rokmi im jednoducho nepristane.

Od ARCH ENEMY jsem vlastně nic nečekal. Tu kapelu moc nemusím. Naposledy mě bavila na konci devadesátek, ještě s Johanem Liivou. Až jsem se sám sobě podivil. Drobná Alissa po náhradě Angely působí velmi sebevědomě, navíc vypadala mnohem víc jako postava z Mad Maxe nebo královna cyberpunku, než zpěvačka z metalové kapely. Na scéně působí tahle nevelká dračice hodně dynamicky, až jsem měl často strach, aby jí všechny ty plameny nesežehly její fosforeskující kštici. Začíná se s novým materiálem, poznávám klipovku „War Eternal“, která dodává aktuální koncertní scéna i ono praporové aroma, ale nezapomíná se i na staré kousky od Angely. Super zvuk, skvělá zpěvačka, dobrý sólíčka, takže jediné, co mohu kritizovat, je to mrholení, co se pozvolna spouští. Co se jim nedá upřít je to, že jejich show spustila diskuze. Pro jedny skvělý, pro jiné nejzbytečnější koncert festivalu.
Michal Amott a jeho kapela sú magickým spojením extrémneho metalu a hard rocku 70. a prvej polovice 80. rokov. Agresivita sa snúbi s melodickými nápadmi v gitarových sólach, vyhrávkach, refrénoch. Loomis, Amott, spoľahlivá rytmická sekcia, úžasná Alissa... v takejto skvelej koncertnej forme som ich nezažil ani s Angelou. Pre mňa jednoznačne vrchol celého festivalu.

U UNEARTH mám pocit, že nějak stárnu. Tohle mě přeci před pár lety bavilo, nebo ne? Dnes mi ale tahle kapela nedává skorem nic. Je tedy pravda, že trochu zlobí zvuk, ale i když se nad něj povznesu, tak mně pecky jako „Watch It Burn“ přijdou nějak vyčpělé a cizí. Jdu se tedy alespoň přesvědčit, že DIE KRUPPS jsou jen trochu horší verzí rovnějších a diskotékovějších RAMMSTEIN bez ohnivých efektů. Kapky jsou stále vlezlejší, takže na to dneska prdím a jdu spát.